Tu, felix Austria, nube
Štýrsko bylo po několik generací druhým domovem našich předků. Přestože již od 30. let 20. století nemáme ve Štýrsku žádný majetek, jména rodů našich předků jsou součástí rakouské (a zejména štýrské) historie.
V zemi pod Dachsteinem
Štýrsko bylo po několik generací druhým domovem našich předků. Přestože již od 30. let 20. století nemáme ve Štýrsku žádný majetek, jména rodů našich předků jsou součástí rakouské (a zejména štýrské) historie a budou navěky zapsána jak v Knize cti c. k. armády, tak v dějinách štýrskohradecké univerzitní knihovny.
Naše rodina ve Štýrsku
Mému prastrýci, c. k. hejtmanovi Leonhardu Pavlakovi, se dne 25. 9. 1913 ve Štýrském Hradci narodil syn, který dostal čtyři jména: Otakar Josef Isidor Maria.
Za Velké války se Leonhard Pavlak vyznamenal na bitevním poli (16. prosince 1914 získal Nejvyšší uznání za udatné chování před nepřítelem; 6. ledna 1917 Vojenský záslužný kříž 3. Třídy s válečnou dekorací; 6. října 1917 Uznání za statečné chování před nepřítelem; byl rovněž dekorován stříbrnou i bronzovou Vojenskou záslužnou medailí (Signum laudis), Karlovým vojenským křížem a Pamětním křížem 1912 – 1913. Jeho jméno bylo zaneseno do Knihy cti Rakousko – uherské armády).
K Leonhardovi Pavlakovi se vztahuje následující příběh. V roce 2013 jsem vedl kurz genealogie na Univerzitě třetího věku na Západočeské univerzitě v Plzni (na chebském pracovišti). Jednoho dne za mnou přišla jistá paní Juřičková a ukázala mi originál Domobraneckého legitimačního listu jejího děda Františka Juřičky z roku 1915. Její děd byl na základě tohoto dokumentu poslán na východní frontu, kde přišel v důsledku výbuchu granátu o rozum. Když se vrátil z války, začal pít a připravil tak rodinu o veškerý majetek, takže rodina skončila na ulici. Na frontu ho tehdy poslal hejtman Leonhard Pavlak, jeho podpis se nachází na zmiňovaném Domobraneckém legitimačním listě.
Naše rodina vlastnila půl století (od 80. let 19. století do 30. let století 20.) vilu ve Štýrském Hradci (Graz Ragnitz 40). Vila, která byla domovem ředitele štýrskohradecké univerzitní knihovny Jana Peiskera, bratra mého praděda, zároveň sloužila rodině k prázdninovým pobytům.
Ve Štýrsku nalezla zvídavost a pracovitost Jana Peiskera mnohem širších perspektiv, než tomu bylo v Čechách. Podařilo se mu objevit napůl zplesnivělý, ale úplný starý pozemkový katastr celé země, dovedl pro něj získat porozumění, prostředky i spolupracovníky a rozepsal všechna data tohoto ohromného elaborátu na lístky. Tím dosáhl jedinečné pomůcky, úplného soupisu všech štýrských místních jmen a zároveň statistiky, která mu ve spojení se studiem listin, urbářů (zachoval se zejména ze 13. stol) a pozemkových map dávala základ pro obšírnou stať Bericht über die zum Zwecke einer agrargeschichtlichen Durchforschung Steiermarks vorgenommenen einleitenden Arbeiten (1893).
Ke štýrské historii publikoval dále Die österr. Wirtschaftsgeschichte und ihr wichtigster Behelf, die Katastralkarte v Mitteilungen d. Anthropol. Gesellschaft, Wien XXVII, (1898).
Zemská komise historická pro Štýrsko přijala jej mezi své spolupracovníky a Císařská akademie věd povolala jej k sestavení a vydání historického atlasu alpských zemí rakouských. (Ottův slovník naučný. 1902).
Dalším příbuzným, který měl úzké vazby ke Štýrskému Hradci, byl velitel vojenského sborového velitelství ve Štýrském Hradci pro Štýrsko, Korutany, Krajinu, Terst, Přímoří, Goricko a Gradisku generál pěchoty Emil Colerus von Geldern. Z této důstojnické, původně nizozemské, rodiny pocházel plukovník Egmond Colerus von Geldern, manžel Sophie von Greiffenthal, dcery generálmajora Jana Nepomuka Tobiáše von Greiffenthal, jenž byl švagrem generála Ferdinanda von Lindner, syna mé 3x prabáby z druhého manželství (viz odkaz Bohemismus – tradice zavazuje).
Výše zmíněný syn mé 3x prabáby z druhého manželství Ferdinand rytíř von Lindner byl poměrně významným vysokým důstojníkem císařské armády. V roce 1859 se Infanterie – Regiment č. 8 pod jeho velením zapojil do severoitalské kampaně. V bitvách u Magenty a zvláště u Solferina se vojáci pluku vyznamenali, přestože rakouská vojska utrpěla porážku. V květnu 1866 byl jmenován Brigadierem. V témže roce padl v bitvě u Custozzy.
Příbuzenské vazby k této rodině napomohly, mimo jiné, výše zmíněnému Janu Peiskerovi, bratru mého praděda z matčiny strany, aby získal místo ředitele štýrskohradecké univerzitní knihovny.